Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bůh

3. 12. 2013

 

Bůh ve třech osobách

Specifikem křesťanské víry je, že Boha chápe jako trojjediného. Už tento fakt, je docela náročné pochopit, protože jsme tak pozváni k představě, která v materiálním - tedy běžném - světě nemá obdoby. A to se pak trojjediný Bůh velmi těžko chápe. Ale určitou pomůckou zde může být vnímání jednotlivých vztahů, neboť tři božské osoby Otec, Syn a Duch svatý jsou k sobě vázány určitými vztahy.

 

Něco z dogmatu o Nejsvětější trojici:

 

Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: "soupodstatnou Trojici." Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh... (KKC odst. 253). Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. Bůh je jediný, ale ne osamocený. "Otec", "Syn" a "Duch svatý" nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: "Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn. Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: "Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází." Božská jednota je trojjediná. (KKC odst.254)

 

Uvedu tu myšlenky z jedné knihy meditací (Winfrid Stinissen, 1998: Putování k pravdě, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří.), která plně ctí dogma o Nejsvětější trojici, ale podává ho pochopitelněji.

 

Otec je ten, který dává. On sám má všechno, on sám je láskou a životem...a ze své podstaty se touží dávat někomu dalšímu. Stejně jako když člověk pociťuje euforickou radost, má potřebu a touhu s někým ji sdílet. Představme si, že Bůh Otec je touto Radostí a chce se s někým sdílet. "Otec se musí přelít do někoho jiného. Může být Bohem lásky, pouze zrodí-li Syna. Pramen je pramenem jedině, když vyvěrá." (Putování k pravdě, s.14) Syn je ten, který přijímá. Je otevřený pro přijetí toho, co mu Otec dává. Autor této meditace upozorňuje na to, že Syn (který se stal v Ježíši Kristu člověkem) je nám právě pro svou schopnost přijímat velmi blízký. On je ztělesněním vděčnosti. Syn dostává od Otce všechno - stejně jako my. No a Otec a Syn jsou jedno srdce a jedno duše. A právě toto společné srdce je Duch svatý, který je "nejexpanzivnější! osobou Trojice. Duch svatý protíná výměnu mezi Otcem a Synem (láska-vděčnost) a tento koloběh lásky prolamuje zevnitř ven. Duch svatý je tedy láskou, která tvoří, která se sdílí a která je bez hranic. "Pravá láska je dávat, přijímat a nikdy neklást hranice." (Putování k pravdě, s.16)

 

Další vlastnosti Boha dle Katechismu katolické církve:

- jediný, milosrdný, neviditelný, duch, osobní, pravdivý, skrytý, zjevený, věčný, všemohoucí, Stvořitel, Spasitel, zjevující se...

 

 

Vztah k Bohu

Výše uvedená věroučná fakta jsou rámcem, v němž se pro křesťana odvíjí vztah s Bohem. Vztah lze navázat s kýmkoli, kdo je schopen nějaké odezvy, kdo je živý. Důležitým předpokladem pro navázání vztahu s Bohem je tedy víra, že Bůh je živý a osobní...že se nejedná o nějakou Energii, Osud, Cosi nad námi... Velmi zajímavě se k této problematice staví sv.Augustin v knize De doctrina christiana. Pokusím se jeho závěry trochu parafrázovat.  Augustin tam pojednává o přesvědčení člověka, že to, co je živé, je vyšší a mocnější než neživé předměty. Zvíře vidí jako vyšší než stůl, protože je živé a prokazuje se jakousi inteligencí či pudy... Nicméně, je živé. Vyšší než zvíře je člověk, neboť je inteligentnější. "...a když jej [život] naleznou v jeho rostlinné formě bez smyslového vnímání, jaký mají stromy, dávají před ním přednost životu smyslovému, jaký mají zvířata, a před ním zase životu rozumovému, jaký mají lidí. A když shledají, že i ten podléhá proměně, musí před ním dát nutně přednost nějakému životu, který proměně nepodléhá..."

 

 

To se ale stále držíme jakýchsi abstraktních úvah. Pro křesťana je mnohem důležitější fakt, že Bůh je mu nablízku a že je jeho Přítel. Sv.Terezie z Avily psala, že si má člověk neustále představovat, že s ním je Ježíš v místnosti, že je mu po boku. Je opravdu velmi důležité, aby člověk nikdy nezapomínal na skutečnost, že všudypřítomný Bůh je stále zde, se mnou.

 

A pokud tomu opravdu věřím, pak jsem učinila obrovský krok k bližšímu seznámení s Ním. Pokud tedy nikdy nejsem sama, pak vždy a za všech okolností mohu k Bohu mluvit. Protože je živou osobou, mohu si mu postěžovat, mohu s Ním sdílet radost i smutek, mohu se Mu svěřovat s tím nejtajnějším, co se ve mně skrývá.

 

Někdo by mohl mít obavy o své soukromí a mohl by Boží neustálou přítomnost pociťovat jako cosi negativního - jako nějaké dohlížení shůry. Ale v takovém případě by na něj "dohlížel" úplně jiný Bůh, než ten, který je Láskou. Karikatury jsou bohužel něco, co nelze jen tak z našeho podvědomí nebo povědomí společnosti odstranit. Ale já osobně vnímám Boha jako někoho, kdo mě miluje a koho miluji já. Není to Bůh-policajt, ani stařeček na obláčku - je to Bůh lásky, který mi dal život, protože chtěl, abych existovala a abych Mu byla nablízku. Jen těžko si lze představit člověka, který by nechtěl být s lidmi, které miluje! A podobné je to i ve vztahu se Stvořitelem. Člověk si na Boží přítomnost tak moc zvykne, že ji začne vyhledávat vědomě a že se v mysli víc a víc snaží spojovat s tím, koho miluje. "Obyčejná" Boží všudypřítomnost se může stát nedostatečnou a zamilovaný člověk pak začne Boha hledat ještě jinými způsoby - v modlitbě, ve svátostech, v lidech...

 

A vztah se upevňuje, "známost" mezi člověkem a Bohem se mění v intimnější vztah - ve skutečnou lásku. Už to není jen víra ve všudypřítomného Stvořitele, ale láska k božské Osobě, která je mi nablízku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář